Den, kdy už jsem opravdu (málem) plakala

Achjo, vůbec se mi nechce psát blog. Zítra touhle dobou už .... No, prostě si vůbec neumím představit, jak se vrátím do školy a budu muset vstávat hrozně brzo, budu chodit na hodiny, které mi nic nedávají a moc mě nezajímají a nebudu dostávat po každém cross-country běhu koblihu.
No, nemůžu moc smutnit, musím si to tu pořádně užít.
Tak a je to za mnou.... Já vážně nevím, co sem napsat.
Hrozně se mi nechce domů.
Pláču (vážně).
Mějte se krásně, zítra jsem doma.

Komentáře